Práci na železnici jsem zasvětil celkem 35 let, v Bohumíně jsem prošel téměř všechny posty, také Dětmarovice a krátká epizoda ve Studénce, až jsem skončil v Přerově na CDP jako provozní dispečer.

Souběžně s tím jsem neustále nějakým způsobem modelařil, ale jen pro druhé a do „šuplíku“. Vlastní kolejiště jsem neměl, nebyl ani prostor, ani čas. A tak vznikla spolupráce s Modelovým královstvím ve Žďáru nad Sázavou nebo s Minimodel európa v Těrchové, na které jsem stavěl modely budov podle skutečnosti a vypracoval se až na dnešní úroveň.

S přibývajícím věkem se bohužel dostavily zdravotní problémy, pro které jsem musel opustit práci, kterou jsem měl rád a dělal ji celý život, do toho pak tragedie v rodině a najednou jsem stál před zlomovým rozhodnutím, co dál. A protože jsem u kolejí chtěl zůstat, rozhodl jsem se alespoň pro ty modelové, založil spolek Bohumínské modelové železnice, a přemýšlel, jak ještě využít své dlouholeté zkušenosti s řízením železnice, a tak se zrodil nápad, využívat naše kolejiště i jako školní objekt, kde budu studentům předávat zkušenosti ze své praxe a pomohu jim v přípravě, nebo rozhodování v náročném, ale krásném povolání.

Nyní se kromě stavby kolejiště věnuji i studiu a připravuji se pro dráhu učitele, mistra odborného výcviku na železniční obor.

Samozřejmě bych byl moc rád, kdybych mohl své dovednosti z železničního modelářství předat další generaci a vychovat pár nástupců, ukázat dětem, jak je to krásný a zajímavý svět. Železniční modelářství v sobě spojuje snad všechny obory, a tím se v něm najde skoro každý. Musíte přitom sledovat tolik směrů, že se vlastně celý život učíte, pořád je něco před Vámi.

Nakonec, čím déle v nás zůstane kousek dítěte i v dospělém věku, tím lépe, a to hraní si s vláčky splňuje na výbornou.